Nechceš jít takhle oblečená, že ne?
„Co je na tom špatného?“ „Víš, tady se lidé snaží k večeři oblékat hezky, to je všechno,“ vysvětlila jí matka, přičemž svou dceru dál urážela, když jí naznačovala, že není hezky oblečená.
Matčiny negativní otázky byly Loraine vždycky proti srsti, protože to samozřejmě vůbec nebyly otázky. „Proč vždycky odsuzuješ moje oblečení?“ zeptala se.
Nato se na ni matka podívala tak ublíženým pohledem, jako by Loraine byla ten hulvát. „Neodsuzuji,“ protestovala. „Jen mě napadlo, že by sis možná chtěla obléct něco jiného.“ Pochopit rozdíl mezi tím, co Loraine slyšela, a tím, co její matka řekla, znamená rozlišit mezi sdělením a jeho skrytým významem. Když řekla „Neodsuzuji“, Lorainina matka měla na mysli sdělení, doslovný význam slov, která vyřkla. Nesouhlas, který slyšela Loraine, byl skrytým významem – to znamená ukrytý pod matčinými slovy. Význam všeho, co vyslovíme, má tyto dvě roviny. Význam sdělení leží ve slovníkových definicích slov. Na tom se většinou všichni shodneme. Už se však neshodneme na způsobu interpretace slov, protože ta tkví ve skrytém významu – význam se skládá ze způsobu, jak je něco řečeno, nebo i ze samotného faktu, že je to vůbec vyřčeno. Emotivní reakce často vyvolává právě skrytý význam.
Když Lorainina matka řekla „Neodsuzuji“, odvolávala se na doslovný význam, schovávala se za sdělení samotné a přijala zodpovědnost jen za doslovný význam svých slov. Když se odvoláváme na doslovný význam, vyřešit spor je složité, protože se nakonec dohadujeme o významu sdělení, ačkoliv vás vlastně vytočilo skryté sdělení. Není to tak, že by některé výroky obsahovaly skrytá sdělení a významy a jiné nikoliv. Všechno, co řekneme, v sobě má skryté sdělení, které naznačuje, jak si mají lidé naše slova vyložit: Myslí to vážně, nebo je to vtip? Obtěžuje jej to, nebo je to dobrá vůle? Většinou si skrytá sdělení vyměňujeme a vysvětlujeme bez povšimnutí, neboť mluvčí a posluchač se na významu shodnou. Pouze tehdy, když skrytý význam, který mluvčí zamýšlí – nebo přiznává – neodpovídá tomu, který posluchač přijímá, si jej všimneme a věnujeme mu pozornost.
Když si Loraine vyložila matčinu otázku jako známku nesouhlasu, vycházela z předchozích rozhovorů. Nesčetněkrát, ať už při této návštěvě nebo předchozích, slyšela svou matku říkat: „Co to máš zase na sobě?“ V tom je ten zakopaný pes. Cokoliv je vyřčeno mezi matkou a dcerou, může potěšit srdce, ale i zvednout mandle. Jejich vzájemné rozhovory mají dlouhou historii, sahající doslova k počátkům dceřina života. Cokoliv tedy některá z nás v určitý moment řekne, nabírá význam nejen z právě vyřčených slov, ale ze všech vzájemných rozhovorů v minulosti. Platí to v kladném i záporném smyslu. Začneme od sebe navzájem očekávat jistý typ reakcí a to, co slyšíme, jsme připraveny vyložit si ve známém duchu. Dokonce i dar, gesto, jehož vzkaz je jasný – sblížení – může nést skrytý vzkaz kritiky v kontextu konverzace, která se odehrála v minulosti.
Ukázka z knihy: 
Co to máš zase na sobě? Jak spolu komunikují matky a dcery
Autorka: Deborah Tannen
Vydalo: vydavatelství Zoner Press www.zonerpress.cz
