Jedna matka uživí deset dětí...
V novinách čtu dotaz: „Je mi 70 let a chtěla bych všechen svůj majetek věnovat sousedce, která se o mne řadu let stará. Návštěvy syna jsou spíše jen sporadické..."
Odpověď právníka: „Pokud byste syna chtěla vyloučit z dědictví, musela byste ho vydědit. To by se mohlo stát zvláštní listinou a pouze z důvodů v zákoně stanovených. Mezi ně patří i to, že potomek v rozporu s dobrými mravy neposkytoval pomoc v nemoci a ve stáří neprojevoval opravdový zájem o zůstavitele, který by jako potomek projevovat měl."
Páni!, prolítne mi hlavou. Kolik potomků by se asi divilo, kdyby rodiče svého práva „vyloučit je z dědictví“ využili! Kolika arogantním dětičkám by potom „spadla čelist“, jako ve shora uvedeném případě? Když pan syn nemohl a nebo nechtěl svou starou matku častěji navštěvovat, mohl ji přece, jak se na dědice patří, zajistit péči buď u ochotné sousedky, nebo placené pečovatelky. Telefonicky pak jen kontrolovat, zda je s matkou vše v pořádku. Že má svých starostí dost, nebo že na placenou výpomoc nemá prostředky? Říká se, že jedna matka uživí deset dětí, ale deset dětí neuživí jednu matku. Proč tomu tak je? Nevím. Vážně nevím. Jedno ale vím. Mně nebylo zatěžko dojíždět za svými rodiči s rukama plnýma tašek - nákupů a vypraného prádla, autobusem do vzdálené vesnice. Nebylo mi zatěžko cokoli za ně udělat, dokonce jsem usilovala o to, aby se přestěhovali do města, ve kterém jsem bydlela, abych k nim měla blíž. Abych se o ně mohla lépe starat a být jim více nápomocná.
Nyní se snažím vžít do pocitů matky, která syna vychovala podle svého svého nejlepšího svědomí, a teď musí toho samého syna vydědit, aby měla čím odměnit sousedku, která se o ní dlouhé roky starala. A jak bude panu synovi, až tuto skutečnost zjistí? Upřímně řečeno, je mi to úplně jedno. Když mu za celé půl století nedošlo, že od rodičů nelze jen brát, má přesně to, co si zasloužil.
